Díl první – Výčitky a obviňování
Poznejte různé druhy neefektivní komunikace. Seznámíte se s tím, proč je určitá komunikace nepříjemná. Naučíte se, jak lze věci říkat jinak – příjemně a efektivně.
Jak poznám výčitky?
Výčitky a obviňování začínají většinou slovem TY.
Nemáme z nich dobrý pocit, cítíme se nepříjemně, otráveně (už zase), je nám to protivné a nejradši bychom odsekli.
Výčitky většinou začínají typickými slůvky: Ty zase…, vždycky…, nikdy…, pořád…, kolikrát už jsem ti…, kdybys…
Proč je to nepříjemné?
Výčitky nebo obviňovaní útočí přímo na naši identitu a naše já. Naše identita nám vnitřně říká, kdo jsem a jaký jsem. Identita je prostor každého z nás, o který se můžete opřít. Identita je jedinečnost, na kterou by neměl nikdo sahat.
Pokud např. šéf v práci říká: „Tu tabulku jste zase udělal/a špatně. Kdo to má po vás stále opravovat a hledat chyby? Kdybyste to alespoň jednou udělal/a správně? Já už nevím, co si s vámi mám počít!“
nebo
„Nikdy nepřicházíte do práce včas. Vždycky vás vidím, jak přicházíte pozdě a odcházíte brzy.“
nebo rodičovská varianta
„Zase sis neuklidil/a hračky! Kdo se má pořád na ten nepořádek dívat? Kdybys to alespoň jednou uklidil/a bez remcání. Stokrát ti to budu připomínat a stejně je tady vždycky nepořádek!“
Při stylu této komunikace nám druhý sahá přímo do naší identity. Tohle „sahání“ přímo ovlivňuje, jak se při poslechu takových vět cítíme a hlavně co si o sobě myslíme. Nebo přesněji: co si myslíme, že si o nás myslí ta druhá osoba, která s námi mluví.
Co si o sobě při poslechu této komunikace myslíme?
Pokud jsme příjemci takovéto komunikace tak nás asi napadne, že jsme k ničemu, neschopní, nezodpovědní, hloupí, možná i líní. Asi nestojím za nic, když se mnou mluví takto.
K čemu při této komunikaci dochází?
Dochází k obrovskému komunikačnímu nedorozumění. Šéf nebo rodič chce říct: Očekávám přesnost, očekávám dochvilnost, očekávám pořádek, ale vysloví něco jiného. Jejich slova a tón, kterým byla řečena si pak příjemce sdělení „přeloží“: Myslím, že jsi k ničemu.
Způsob komunikace, který používáme, věty a především tón hlasu mohou v druhém vyvolávat pocit ohrožení.
Jak to říct jinak?
Použijte popis situace a vyjádření očekávání.
„Ve třetím řádku tabulky jsem našel/a chybu, kterou jsem opravil/a. Byl/a bych rád/a, kdybyste byl/a příště přesnější a pozornější.“
nebo
„Je 8.35 a pracovní doba začíná v 8.00. Očekávám, že si těch 35 minut nahradíte.“
nebo
„Vidím, že je tu velká hromada rozházených hraček. Byl/a bych rád/a, kdybychom v obývacím pokoji udržovali pořádek tak jak jsme se dohodli.“
Je nezbytné, aby tón hlasu byl příjemný nebo alespoň věcný. Pokud chcete komunikovat věcně, použijte oslovení jménem.
Chcete-li se vyhnout vyčítání, pomůže, pokud ze svého slovníku vypustíte tato slůvka: Ty zase…, vždycky…, nikdy…, pořád…, kolikrát už jsem ti…, kdybys…
Pozor!
Na svou identitu můžeme útočit i sami. Pokud se nám například něco nezadaří, tak hned útočíme na svou identitu slovy: „Nikdy se mi to nepodaří. Jsem prostě debil!“ Takovéto vnitřní sdělení vám moc příjemných pocitů nepřidá.
Začněte tedy podporovat svou jedinečnost a smýšlejte o sobě s láskou a úctou.
Komentáře